Prezident UČFT Verner Lička se podíval na šlágr Sparta-Plzeň evropskýma očima

15. 05 2015 | Přímý souboj Sparty s Plzní, který hosté vyhráli na Letné 2:0, rozebírali fanoušci i odborníci. Prezident UČFT Verner Lička se však na tenhle český zápas roku podíval pro Sport Magazín (páteční magazín deníku Sport) evropskýma očima. K čemu dospěl?

Strategie zápasu 

Trenéři Zdeněk Ščasný a Miroslav Koubek na zápas z hlediska strategie připravili své týmy výborně. Na obou stranách bylo hlavním záměrem vyhnout se presinku soupeře při zakládání akcí na vlastní polovině. Brankáři proto měli za úkol nerozehrávat nakrátko. Buď vyhodili míč rychle rukou  nebo poslali vpřed dlouhý nákop. Prostě – běžte ven, na půlku a tam přijde balon.

Z evropského pohledu na tom není nic špatného. Tímto způsobem přešel v minulém ročníku Ligy mistrů Real Madrid přes Bayern Mnichov. Atlético Madrid touhle strategií pečetil na Barceloně loni mistrovský titul ve španělské lize.

Ale pozor, má to jednu podmínku: nesmí jít o bezhlavé nákopy vpřed, ale o konstruktivní dlouhé přihrávky do předem domluvených prostorů, kde se schválně zapomínají nebo do něj nabíhají hráči.

Pochválil bych plzeňského brankáře Matúše Kozáčika. V prvním poločase třikrát chytil míč a hned ho dlouhým hodem na čtyřicet padesát metrů poslal doleva na záložníka a byl z toho protiútok.

Druhý strategický moment: oba rivalové se vzájemně báli rychlých přechodů do útočné fáze. Takže jejich heslo bylo: Než míč ztratit, radši to dát z jedné nahoru. Prostě snaha hru maximálně zjednodušit.

Tahle prevence vychází z toho, že naši hráči neumí pracovat pod prostorovým a časovým tlakem. Ostatně utkání to potvrdilo.  Když Sparta nebo Plzeň použila presink, respektive represink (napadání soupeře okamžitě po ztrátě míče), tak protivník se z něj v osmdesáti procentech nedostal. Pod tlakem hráči nadělali strašně moc nevynucených chyb. V některých pasážích to bylo až žertovné, protože zisk a ztráta balonu se střídaly snad i po vteřině. Přitom pravá kvalita hráčů se odhalí v situacích, kdy má dotyčný ve velkém časovém presu najít správné řešení a správně ho v mžiku technicky provést.

 

Presink a represink

V téhle kategorii je první zásadní rozdíl mezi evropským fotbalem a tím naším. Sparta i Plzeň mají postavenou defenzivní hru na represingu a jsou s tím v české lize úspěšní. Ale v provedení zaostávají za špičkovými zahraničními týmy. Ty řeší represink týmově, tedy že se do něj zapojují všichni hráči, ve Spartě a v Plzni je to vždycky záležitost jen dílčí skupiny hráčů.

 Tři, čtyři, pět hráčů spustí presink a jedou ho fakt na krev, ale ostatní? Obránci to couváním už spíš jistí, čímž se vytváří mezi nimi a těmi, co presují, díra. Hráči stojící mimo těžiště hry jsou často jen diváci. Přitom by měli zkrátit šířku hřiště. U dobrých evropských týmů tohle neuvidíte. Ty umí udržet obranný blok pořád kompaktní. I když se rychle mění těžiště hry. Když se mění rychle těžiště hry u nás, blok se buď natáhne, anebo se rovnou roztrhne.

My tohle nezvládáme. Neumíme už jen základ: obranný blok máme plošně o třicet metrů větší než evropské celky. Lafata začne atakovat obránce nebo brankáře, ale celá obrana Sparty stojí patnáct metrů na své půlce. To se nedá ani popsat jako obranný blok.

Sparta začínala mít blok od půlky hřiště. A minimálně patnáct dvacet metrů hrála pasivně, takže nositel míče z Plzně nebyl atakován. Když byl někdo z viktoriánů atakován na polovině hřiště, jednalo se o zázrak.

Plzeň měla blok postavený trošku výše. Ale řekl bych, že spíš virtuálně. Stačily dvě tři přihrávky a popis práce byl stejný jako u Sparty. Připravený, organizovaný presink byl až na posledních třiceti metrech před vlastní bránou. To je obrovský rozdíl oproti evropským top týmům.

Proč tomu tak je? Příčin je hodně. Zaprvé: vyspělost hráčů. Za druhé: výchovné návyky. Je to výchovou. Nejčastější slovo v českém fotbale při ztrátě míče je: Couvej!  Přitom svět už dávno necouvá. Platí to i v hokeji, podívejte se na mistrovství světa v Praze.

Naše prostředí to však nevyžaduje. Pro evropská mužstva je to nutnost. Hrají v sezoně 60 zápasů a aby v nich uspěli, je tohle jediný způsob, jak toho můžou dosáhnout.

 Sparta, ani Plzeň to umět nemusí. K úspěchu na českém trhu jim stačí, když dobrým skupinovým presinkem přinutí soupeře k chybám. Vždyť 80 procent zápasů hrají tak jako tak na posledních čtyřiceti metrech před soupeřovou bránou. Vezměte si duel Sparty v Mladé Boleslavi. Sparťané tam nemuseli vůbec bojovat o míč na vlastní polovině. Protože Boleslav se na ni skoro nedostala.“

 

Rychlý protiútok

„Dneska chtějí všechna mužstva rychlý přechod do útoku, ale o tom, jestli to opravdu bude rychlý protiútok se rozhoduje až v dalším dějství. Rychlý protiútok se narodí buď průnikovou přihrávkou, nebo individuálním průnikem, anebo rychlo kombinací na dotek.

Teď si tímhle metrem změřme Spartu v utkání s Plzní. Měla hodně snah o rychlý přechod do útoku, ale neměla ani jeden rychlý protiútok. Sparta je silná, když získává balon ve středu hřiště nebo na polovině soupeře. Ve středu má totiž Matějovského a Dočkala, kteří jsou fotbalově velice chytří a umí dát průnikovou přihrávku. Jenomže vpředu je Lafata, který není sprinter za obranu, naopak si spíš pro míč chodí do hloubky.

Zbývá tedy možnost rychle vyvézt míče ze zálohy dopředu. Jenže Matějovský, ani Dočkal nemají schopnost vysprintovat s míčem u nohy a vytvořit tím podmínky pro úspěšný kontr. Takže to musí řešit přihrávkami, ale nemají volbu, komu přihrát…

Další problém se týká jak Sparty, tak i Plzně. Jaký? Rozjede se rychlý protiútok a Krejčí a Kovařík hrají pořád křídlo. Jenže z křídla úspěšný rychlý kontr už neexistuje, protože diagonální přihrávka umožňuje soupeři se zformovat.

Plzeň měla v zápase na Letné blíž k rychlému protiútoku, ale vzhledem ke strategii si to nedovolila dotáhnout do konce. Radši volila bezpečnostní variantu. Ale z mistrovství světa a z Ligy mistrů víme, že týmy na téhle úrovni nerozlišují, jestli jsou při protiútoku v početní převaze nebo ne. Müller s Lewandowským zaútočili na Nou Campu klidně do čtyř hráčů Barcelony a skončilo to stoprocentní šancí Lewandowského. U nás si na tohle netroufneme.  Zelenou k rychlému protiútoku dáváme pouze při přečíslení tři na dva, čtyři na tři…“

 

Postupný útok

V postupném, kombinovaném útoku byla lepší Sparta. Má v tom obrovskou sílu. Najednou se zvýrazní konstruktivní schopnosti Matějovského, Dočkala i kvalita Lafaty a Kadlece. Ale čím víc se zvětšuje hřiště, tím jde jejich kvalita dolů.

Zahraniční konkurence je každopádně jinde. Zatímco u nás pořád bavíme o organizaci hry, dumáme nad tím, jestli tým bude hrát 4-4-2 nebo  4-2-3-1, vyspělý fotbalový svět už mluví o formě. Co si pod tím představit? Už jsem to ve Sport Magazínu popisoval na příkladu Bayernu, jehož hráč přesně vědí, jaký tvar mají v ofenzivě udržovat s tím, že je jedno, jestli v daných místech jsou obránci, záložníci nebo útočníci. Hráči se neustále prolínají. Tahle forma umožňuje, aby hra byla roztažená do šířky a zároveň uprostřed přehuštěná. Když to mužstvo zvládne, má daleko lepší výchozí podmínky pro represing.

Stav u nás? Když si vymění místo pravé křídlo s levým, tak to máme za velký úspěch. Záměrné prolínání více hráčů neexistuje. Navíc neudržíme formu, tím pádem je už vychozí pozice pro protiútok složitá. Sparta využívá čtyři hráče v křídelních prostorech, špičková mužstva jen dva. Princip roztahování hřiště do šířky při útoku stále platí, ale je to na každé straně děláno jen jedním hráčem. To je další zásadní rozdíl mezi naším a evropským fotbalem.

 

Kvalita hráčů

„V moderním fotbale hrají prim rychlí hráči, ale co je to rychlostní typ? Jsou to ti, kteří umí rychle přepnout z útočné fáze do obranné a opačně. Ti, kteří jsou platní v kombinovaném a postupném útoku a ti, kteří zvládají i těžké situace pod tlakem. Prostě rychlost a kvalita jejich myšlení je taková, že jim zvyšování rychlosti hry nevadí a nevadí jim ani situace na malém prostoru.

Dále platí, že dnešní fotbal je multifunkční, univerzální. Proč odešel z Bayernu vynikající střelec Gomez? Protože klub chtěl být nejlepší a se specialistou střelcem, které je slabší v dalších činnostech, by už nejlepší nebyl. Mandžukič? Totéž. V Mnichově Potřebovali univerzálnějšího útočníka. Nebo Robben: nehrál, dokud se nenaučil bránit. V tom tkví potřebná univerzálnost hráčů.

Když se podívám tímhle zrcadlem na kádry Sparty a Plzně, vyjde mi, že tam není dostatek univerzálních hráčů. Když je někdo výborný v presinku, tak zase ztrácí balony. Když má někdo rozum, tak neumí bránit.

Vychází mi pouze dva multifunkční, univerzální hráči: David Limberský a Pavel Kadeřábek. Ti mohou zítra odejít do jakéhokoli evropského špičkového mužstva a neztratí se. Neříkám, že kdyby přišli do Bayernu, Manchesteru City či Barcelony, že budou pravidelně hrát. Ale jsem přesvědčený, že kdyby nastoupili, tak jim to nepokazí. Tím jsem si naprosto jistý.

Ale zbytek? Fantastickou přednášku měl loni na doškolení trenérů v Olomouci reprezentační trenér Pavel Vrba. Mluvil o zápase s Nizozemskem, který jeho tým vyhrál. Sestřihal předfinální situace Nizozemců z tohoto utkání a ty naše. Výsledek? Každý Nizozemec našel plus minus optimální řešení. Z osmi našich akcí se optimálním řešením mohl pochlubit jen Tomáš Rosický. Takže jsme mohli mít osm superútoků, ale sedm hráči zazdili nesmyslným řešením.

Čím to? Myslím si, že český hráč schopnost myšlení i techniku má, třeba Dočkal i Matějovský jsou toho dokladem, ale prostředí je nenutí tohle využívat. Je to stejné, jako kdyby bylo někde u Prahy zlato, ale netěžili bychom ho. I na české vesnici může pobíhat Messi, ale v šestnácti už tam nemůže hrát. Jedině konkurenčním prostředím a správné vedení ho může posunout dál.

My máme ve výchově rezervy. Podívejte se třeba, jak naši hráči chtějí obcházet soupeře. Zkouší to tak, že jdou kličkou přímo do něj. Špičkový hráč tohle nikdy neudělá, ten nasazuje kličku vždy do volného prostoru. Je to přirozené. Když hrajete na honičku, taky se snažíte tomu, kdo má babu, naznačit pohyb do jednoho směru a v tu chvíli vyrazíte na opačnou stranu, tedy tam, kde je volno.

 

Výhled směrem ke kvalifikaci Ligy mistrů

Plzeň i Sparta by měly mít nastavenou laťku na Evropu, ale co si řekne trenér: Nejdřív tam musím postoupit. A pracuje na tom, aby vyhrál českou ligu. Nevím, jestli okolí po něm zároveň vyžaduje, aby tým hrál tak, aby mohl uspět i v Evropě. Na západě to tak je. Vím, že je blbé srovnávat Spartu nebo Plzeň s Bayernem, ale i německý fotbal na tom byl před pár lety špatně a z hlediska vývoje mu ujel vlak. Jenže řekl si, že to chce dohnat a udělal všechno proto, aby to dohnal. Proč se Bayern po treble rozloučil s trenérem Heynckesem? Protože už měl vyšší nároky na to, jak by měl fotbal vypadat.

Nebo Belgie: mám na videu natočené, když tam můj syn Mario hrál v přípravce na velkém hřišti jedenáct na jedenáct. Pak Belgičané zhruba před osmi lety spustili projekt modernizace fotbalové výchovy. Šest let o tom nikdo v Evropě nevěděl, ale najednou to bouchlo. Teď nás belgická sedmnáctka na mistrovství Evropy porazila 3:0. To je jeden z výsledků dlouhodobého systematického procesu.

Sparta a Plzeň naskočí do předkol Ligy mistrů s tím, že nevědí, do čeho jdou. Ne, že by nevěděli, s kým budou hrát, oni nevědí, jak oni sami budou hrát. Neznají to, protože doma se s touhle úrovní nesetkávají. Takové utkání, jakým bylo to na Letné, odehrály oba celky letos jen jedno. Kdežto evropští konkurenti je hrají každý týden, nebo dokonce dvakrát týdně!

Nepochybuju o tom, že trenéři Sparty a Plzně budou mít protivníky v kvalifikaci Ligy mistrů zmapované do nejmenšího detailu, Míra Koubek je na tohle totální pedant, jenomže jejich mužstva jsou připravená pouze na české podmínky. A nenechme se zviklat výsledky nároďáku. Ten se v kvalifikaci EURO zatím chová nadstandardně a pod vedením Pavla Vrby dělá malé zázraky.

V české lize máme tři dobrá mužstva. Možná že se k nim ještě přibližuje Mladá Boleslav. Ale mezi pátým týmem tabulky a šestnáctým není prakticky žádný rozdíl. Takže maximální úroveň, na kterou můžeme dosáhnout je ta, kterou jsme viděli v zápase Sparta-Plzeň.

Tvrdím, že kdyby týmy Sparty a Plzně hrály francouzskou ligu nebo bundesligu, nespadly by. A navíc by se rozvinuly - týmově i individuálně. Pak by měly daleko větší šanci probojovat se do základní skupiny Champions League.

Oba naši rivalové by se moc potřebovali do Ligy mistrů dostat. Plzeň se při dvou účastech v základní fázi téhle soutěže krásně vyvinula. U Sparty jsem měl před dvěma roky pocit, že to skládá dobře a teď se ukázalo, že tam chybí víc agresivního pojetí dopředu i dozadu. Ale přirozeného agresivního pojetí. Že se hráči jednou hecnou a vydají se na maximum, jako tomu bylo v souboji s Plzní, to neberu. Musí to udělat v každém zápase. A naprosto přirozeně.

Jak toho docílit? U generace Jankulovských, Barošů a Řepků jsem to řešil tak, že jsem si vyhledával těžká přípravná utkání. Jezdili jsme do Francie, Španělska, Portugalska, Německa. Hráli jsme s Hamburkem, Stuttgartem, Lyonem, Souchaux, Marseille.

Chce to také ale neuhýbat z cesty. Byl jsem loni na podzim na utkání Bohemians-Brno. Všichni to nazvali holomajznou. Mně se ten zápas líbil. Oba týmy se snažily hrát rychle. Protože však na to hráči nejsou zvyklí, tak získali balon a zase ho ztratili.

Ale to je ta cesta, z níž by se nemělo uhýbat. Jako to předvedl třeba Jarda Hřebík u reprezentační devatenáctky. Pečlivě ji skládal, neuhnul ani o píď ze své filozofie, byl na hráče náročný a nakonec se to českému fotbalu vyplatilo. Nejen díky stříbrným medailím z evropského šampionátu, ale především kvůli konkurenceschopné hře.

Aktuality
Mezinárodní trenérský kongres ITK 2015

Mezinárodní trenérský kongres ITK 2015

Na konci července uspořádala Unie německých fotbalových trenérů (BDFL) ve Wolfsburgu Mezinárodní trenérský kongres - jako hlavní doškolovací seminář pro téměř 900 ... čtěte hned